Sokolky a Sokoli vzpomínají

Na podzim roku 2012 navštívila kronikářka obce paní Marie Bartková, několik bývalých členek a členů místního Sokola a požádala je o krátké povzpomínání na mladá léta strávená v sokolské jednotě.

EVA KELLEROVÁ, rozená Závodná

„Když Sokol slaví sté výročí, znamená to, že musel být založen v roce 1912. Tehdy bylo tatínkovi deset let. Jen o pár roků později už byl náčelníkem. Náčelnicí byla i jeho sestra Teruša. Tatínek vyprávěl, jak v Sokole hrávali divadlo. On sám byl rozený komediant. Často vzpomínal na roli Francka v Mrštíkově Maryši. Když měl dobrou náladu, tak nám ji doma recitoval.

Stále si pamatuji, jak vypadala původní sokolovna. Vlevo šenkovna, vpravo tělocvična, uprostřed sál s jevištěm. Krásnou oponu namaloval pan učitel Müller. Uprostřed stál bělouš, na něm seděla žena v říze, která symbolizovala Vlast. Modelem prý byla Šárka Bílková. Nevím, zda opona ještě existuje.

Starostou Sokola byl pan Metod Bílek, řemenář na dolním konci. Jeho manželka, paní Štěpánka Bílková, byla vzdělavatelka. Dalším vzdělavatelem byl Miloš Čupa. Sestřenice Milada Bílková, sestra Slávka a Mirka, kteří byli pro odbojovou činnost za války popraveni, se rovněž v Sokole velmi angažovala. Cvičila žačky, dorostenky i ženy. Stalo se, že chtěla něco nacvičovat a chyběla jedna dorostenka. Já jsem ještě neměla dorostenecký věk, a tak Milada přišla k nám a prosila maminku, aby mi dovolila cvičit s dorostenkami. A protože jejich cvičení bývalo večer, zaručila se, že na mne dá pozor a vždy mě přivede až domů. Cvičila s námi např. Jarka a Věrka od Metoda Bílka, Zdenka Kovalová a její sestra Vilma, Lidka od Poldy Čupy nebo Heřma Čupová.

Mirek Bílek zase organizoval pořádání akademií, kterých bylo opravdu hodně. Bylo mi asi čtrnáct let, když se slavilo nějaké výročí Bedřicha Smetany. Mirek mě pověřil přednesem básničky a chtěl, abych vystoupila v národním kroji. Vypůjčila jsem si ho ve Frýdlantě v klášteře. Muselo to být na jaře, protože jsem měla při vystoupení v ruce kytičku sněženek.

Nesmím zapomenout na veřejná cvičení. Ta se pořádala každý rok. Nacvičila se prostná a za doprovodu Tajchmanovy kapely vystoupilo žactvo, dorost, muži i ženy. Cvičilo se na hřišti před sokolovnou nebo za školou. Taky bývala okresní veřejná cvičení. Pamatuji si na jedno v Žabni. Zúčastnily se ho jednoty z celého okresu. Po materiální stránce se o nás starali žabenští sedláci. Obědvali jsme u nich na statku.

Sokoli pořádali také Šibřinky. A ty mívaly úroveň! Pamatuji si ráz „Z pohádky do pohádky“ (1950). Bylo nás tam v převlečení za pohádkové bytosti plno. Já jsem tehdy v úboru černokněžníka celý pořad provázela slovem. A ještě na jeden krásný ráz si vzpomínám. Jmenoval se „Na růžích ustláno“ (1938). To jsem byla ještě v dorosteneckém věku. Stoly v sále byly od sebe odděleny mřížovím, které bylo ozdobeno růžičkami z krepového papíru. Do výroby květů se zapojily všechny členky.

A jak se v té době zajišťoval bufet? Po vesnici chodily dvojice a každý jim na papír napsal, čím je ochotný přispět. Někdo dal peníze, jiný vejce, máslo nebo tvaroh, další slíbili, že upečou moučník. K nám přišel Jenda od Antonie s Vojtou Čupou a maminka tam napsala – srnčí hřbet.

Teď se mi vybavily ještě jedny Šibřinky. To už bylo po válce. Nevím, jak se jmenovaly, ale tančila se tam Česká, Moravská a Slezská beseda. Vše nacvičila Štěpánka Bílková. První dvě jsme tančili my mladí. A docela se nám to povedlo. Ale pak přišla na řadu Slezská beseda. A v té vystoupilo šest žen starší generace. Má maminka byla mezi nimi. Kroje jim paní učitelka vypůjčila z Těšínského divadla. Tančily s takovou vervou, že něco podobného Metylovice ještě nezažily. Měly kolosální úspěch, my jsme se v tu chvíli mohli s Českou i Moravskou besedou schovat. Dodnes si ty písničky pamatuji.

Ráda bych uvedla drobnou vzpomínku na Miloše Čupu, kterého Němci popravili. V metylovské škole se konala výstava fotografií. Fůru fotek tam měl i Miloš. Na jednu si pamatuji dodnes. Skrze tmavý mrak svítilo slunce a svými paprsky olemovalo jeho okraj. Nápis pod obrázkem zněl: “I ten nejtmavší mrak má světlý okraj.“ Miloš byl také spoluorganizátorem zdařilého výletu na Smrk.

Zúčastnila jsem se prvního poválečného sletu (1948). To bylo úžasné nadšení, když po šesti letech přišla svoboda a sokolská myšlenka znovu ožila. Jeli jsme do Prahy v dobytčácích. Byly špinavé, protože v tom předtím vozili uhlí. Když jsme z nich v Praze vylezli, vypadali jsme jako mouřeníni. Lidé nás nadšeně vítali. I když jsme dlouho stáli na seřadišti, což bylo únavné, dobře jsme to snášeli. Byli jsme mladí, plní ideálů. Na Strahově bylo tehdy ohromné množství cvičenců, všechno bylo přesně nacvičeno.

Ještě se musím vrátit k divadlu. Domnívám se, že Sokoli silně ovlivnili kulturní život v obci. Duší spolku byli v mém dorosteneckém věku Jenda Bílek od Antonie, Otík Bílek a Válek Němec. A také Štěpánka Bílková. Válek byl výborný herec. Měl veliké nadání. Každou postavu zobrazil takovým svérázným způsobem. Lidé ho měli na jevišti ohromně rádi. Nebo takový Janek z Hrodku, kterému nebylo zatěžko vracet se večer po zkoušce až na Hrodek. Při operetách zase uplatnili své nádherné hlasy Milada Babincová a Pepík Bílek.

Zřejmě prvním představením, které Sokoli sehráli po svém založení, byla Lucerna. Po padesáti letech se k Jiráskovu dílu vrátili. Bydleli jsme už tehdy s manželem v Místku a tam za mnou přijeli Jenda od Antonie s Válkem. Přemluvili mne, abych zahrála v představení kněžnu. Pikantní na tom bylo, že hrál i můj tatínek a v roli poddaného mi klečel u nohou. Diváci z Metylovic se velice bavili pohledem na otce, který vzdával hold své dceři. Haničku hrála Anička Šigutová od ševce vedle sokolovny, mlynáře Oldra Ševčík. Pan Bialý vystoupil v roli správce panství. Broňu Závodného si pamatuji jako učitele Zajíčka. Janek z Hrodku a pan řídící Ščerba pobavili obecenstvo jako vodníci. Žačky v bílých košilkách, které jim ušily maminky, tančily víly. Scénu s nimi nacvičila paní Štěpánka Bílková. Pan Lojza Němec nás všechny nalíčil, pan Kožuch namaloval kulisy.“

LUDMILA „DUŠKA“ MIHALIAKOVÁ, rozená Závodná

„Měla jsem asi pět roků, když jsem začala chodit do Sokola. Dolů z Čupku jsem to zvládla za dvě minuty. Tehdy mne nohy nebolely. Kdo nás cvičil, už si přesně nepamatuji. Asi to byla Milada Bílková. Vzpomínám si na Štěpánku Bílkovou, která nacvičovala hlavně tanečky a scénky na Šibřinky. A taky jsme u ní doma pekli cukroví pro nějaké vystoupení. Velmi se zasloužila o kulturní dění v Sokole. Nacvičovala taneční vystoupení a myslím, že s námi i zpívala. Paní učitelka Müllerová byla jistě taky činná, ale to už si nepamatuji. Rovněž si nepamatuji na pana učitele Müllera.

Vybavuji si, že v Čupku stála sokolská chata. Nemůžeme ji samozřejmě srovnávat s chatami dnes. Čtyři kůly v zemi spojovaly desky z kulatiny. Nevím to, už samozřejmě přesně, byla jsem tehdy děcko. Stála v místech, kde se šlo po hřebenu do Hodoňovic k Šolinovému mlýnu.

Ráda vzpomínám, jak se v Sokole hrálo divadlo. Jednou jsem šila dorostenkám na vystoupení šaty. Podobaly se krinolínám. Když si v Sokole všimli, že mám ke cvičení vztah, poslali mne do cvičitelského kursu v Místku. Výcvikem jsme procházeli v tělocvičně tamního gymnázia. Kruhy, to ještě šlo. Horší byla bradla. Nohy jsem měla samou modřinu. Na závěr mi dali certifikát cvičitele.

Šibřinky bývaly opravdu pěkné. Tančilo se, bylo veselo. Pod starou tělocvičnou byla místnost, jakoby sklep. Říkalo se jí peklo. Tam se prodával bufet.

V roce 1948 jsem cvičila žačky na slet. Byly mezi nimi Iva Foldynová, Pavla Mertová nebo Alenka Bebčáková.

Žaček bylo hodně, snad kolem třiceti. Ve staré tělocvičně mnoho místa nebylo. Zeptala jsem se našich, jestli bychom nemohli cvičit u nás doma. Tatínek měl starý gramofon, sehnali jsme si desku s hudbou pro nácvik a nacvičovali jsme na Čupku v sále. Dětem se to velice líbilo. Někdy jsme cvičení zakončili táborákem v „lomisku“ a žačky pak přespaly v pokojících.

Na XI. sletu ve čtyřicátém osmém, jsme pochodovali v průvodu a skandovali: “Bez Beneše, bez Hany, nejsou žádné Hradčany“. Takových hesel bylo více. Musím připomenout, že naše rodina byla zastoupena už na X. sletu v roce 1938. Cvičila tam má sestra Zdenka.“

MOJMÍR BÍLEK – „Ze Žukova“

„Jsem nejstarší žijící člen Sokola v Metylovicích. Začal jsem tam chodit, když mi bylo šest let. To bylo v roce 1935. Vzdělavatele tehdy dělal učitel Miloš Čupa. Nejdřív nás cvičil brácha Vlastin, později Frantík. Vzpomínám si na tryznu, kterou jsme měli v sokolovně na podiu, když zemřel Masaryk, jak tam stál Jan Němec, legionář.

V roce 1935 nebo 1936 byl náš sokolský volejbalový oddíl mistrem Moravskoslezské župy sokolské. Volejbal tehdy hráli Miloš Čupa, Vojta Čupa, Božek Bílek, Zdena Bílek, Vlastin Bílek, Jindřich Liberda. Ten šil také balony. Na veřejném cvičení jsme cvičili před sokolovnou nebo za školou, kde to bylo větší. Vystupovali jsme na veřejných cvičeních v Palkovicích, ve Frýdlantě, ve Staříči, ve Skalici, ve Starém Městě. Když bylo veřejné cvičení u nás, oni zase přišli k nám. Na veřejná cvičení jsme do okolí jezdili na žebřiňácích.

Miloš Čupa byl výborný. Jeho maminka měla obchod a tak vždycky přinesl do cvičení bonbony. Ale ne, že by nám každému dal. Museli jsme si sáhnout do jeho kapsy sami. Někdo si vzal moc, jiný jen jeden nebo dva. On podle toho poznával povahu těch dětí. Němci ho sebrali přímo v sokolovně.

V roce 1948 jsem cvičil na sokolském sletě v Praze Tehdy už byl na Hradě Gottwald, a jak šel průvod Prahou tak jsme volali: „My nechceme Beneše v zahradě, ale na Hradě.“ A potom v létě komunisté vyměnili celý sokolský výbor, dosadili tam své lidí a sloučili všechno pod ČSTV. Ale my jsme se pořád cítili Sokoly.

Paní učitelka Bílková nás učila tancovat. Naučila nás valčík, polku, tango, Českou i Moravskou besedu.

Velmi dobře cvičil Břeťa Koval, však také dělal náčelníka, po něm jsem to převzal já. Nějakou dobu jsem dělal i okresního náčelníka. Vzpomínám si, jak cvičila Duška, Pavla Mertová, Iva Foldynová, ty všechny jsem cvičil. Dobře také cvičili Kája a Péťa Pečínkovi. V původní sokolovně byla tělocvična malá, pouze devět krát šest metrů. V nové už byla velká, tam nás najednou cvičilo třicet i čtyřicet. Velkou zásluhu na přestavbě sokolovny měl Libor Bílek, který byl tehdy na obci.

Potom se ČSTV zrušilo a Sokol se obnovil a já dodnes nevím, kdo zastupuje ten pravý Sokol. Ale obsahem Sportovního klubu, který založil pan Šimek byl jen fotbal. Jmenovali se tehdy SK Metylovice. A tak si myslím, že patřím do toho starého Sokola.

IVA MALIŠOVÁ a VLADIMÍRA DRASTICHOVÁ – sestry, rozené Foldynovy, PAVLA MERTOVÁ

Iva M.: Do Sokola chodila už naše maminka.

Vlaďka D.: I otec, pokud byl svobodný v něm cvičil. Mamka vyprávěla, že chodil do dorostu.

Pavla M.: Můj tatínek než se oženil, také cvičil v Sokole. Maminka vzpomínala, že jeho bratři vždy ve dvě hodiny odpoledne práskli kladívkem a uháněli k sokolovně. Pan učitel Müller, pokud prý neučil nebo někde nemaloval, seběhl k nám dolů a hovořil s tatínkem i jeho bratry. Pořád řešili sokolovnu a dluhy, které na ní vázly. Když strýcové odjeli do Ameriky, poslali několikrát pro potřeby sokolovny peníze.

Iva M.: Vzpomínám si, že vždycky v neděli odpoledne jsme chodili do sokolovny na loutkové divadlo, které hrála Heřma Čupová. Byla manželkou Poldy Čupy. Loutky byly veliké, hrálo se v sále. Asi srazili stoly dohromady, na ně postavili kulisy a tak se hrálo. Více už si nepamatuji.

Pavla M.: Domnívám se, že to všechno vedl Jenda od Antonie, ale kdo hrál, už si nepamatuji. Loutky byly opravdu veliké. Ale zdá se mi, že se hrálo na jevišti.

Vlaďka D.: Tady jsem našla v Sokolských ozvěnách článek, kde o loutkovém divadle píše Heřma Čupová. „Konečně se nám podařilo dát dohromady loutkové divadlo a doposud jsme sehráli dvě loutkové hry. O loutkové divadlo je mezi dětmi veliký zájem. Prosím, aby mě byli v této práci nápomocni jak sestry tak i bratři a dorostenci. Největší překážkou je nedostatek místa, a i po této stránce je žádoucí, aby Sokol měl řádnou tělocvičnu, neboť tak by se dosavadní tělocvična uvolnila jako loutkový sál. Děkuji bratru Svobodovi a dorostence Lidce Mičkové, kteří jsou mi nejvíce v této práci nápomocni.“

Iva M.: Když se teď dívám na staré fotky ze cvičení, poznávám Editu Závodnou, Františku Kožušníkovou, Martu Svobodovou, Alenu Krulovou, Alenu Čupovou, Květu Vrublovou, Nežku Tomkovou, Máňu Kubalovou, Zdenku Bílkovou, Martu Bebčákovou, Alenu Čosičovou, Jiřinu Mužnou, Jenku Halatovou, Leu Karasovou, Vlastu Křístkovou, Sašu Bílkovou, Pavlu Bílkovou, Vlastu Liberdovou a Lídu Oplerovou. Některé cvičenky už bohužel nepoznám.

Pavla M.: Pamatuji si, že nás cvičila Duška, Zdenka Babincová a Heřma Čupová. V souvislosti s Duškou si vzpomínám na jednu příhodu. V neděli se na Čupku tančilo. A tak jsme po cvičení šlapaly na výlet. Nešly jsme po prázdnu. Každá žačka nesla dvě nebo tři sodovky. Na Čupku jsme si za odměnu mohly po jedné vypít.

Iva M.: Pokud si vzpomínám, na sletě jsme nebyly. Jeli jenom kluci a to Jára Merta a náš Blahoš.

Pavla M.: Určitě tam jeli. Cvičil s nimi pan učitel Květoslav Horák a nácvik měli u nás za stodolou u rybníka. Na plácku si udělali i značky. Měli jsme gramofon, Věnomír natáhl dráty a podle hudby z gramofonové desky kluci cvičili. Vzpomínám si ale, že jsme byly jako žačky v krojích vítat prezidenta Beneše, který přijel do Frýdlantu. Nevím, kde už to přesně bylo. Vybavuje se mi, že jsme seděly na nějakých schodech. Pan prezident kolem nich přešel, takže jsme ho dobře viděly. Velice jsme si toho považovaly.

Iva M.: To bylo před hotelem Duda. A taky jsme vítali Honzu Masaryka. Když už jsme byly dorostenky, cvičily jsme dohromady s kluky. My jsme byly na jedné straně, oni na druhé. Vybavuji si třeba Tondu Mertu, Tondu Liberdu, Miloše Liberdu. Mirek mě naučil shyb na kruzích.

Pavla M.: Mojmír byl náčelníkem. Pamatuji si, že jsme jednou měli půjčený pás a zkoušeli jsme salta.

Vlaďka D.: Nás cvičil Mojmír Bílek ze Žukova a také Mojmír Merta. Karlíček Pečínka cvičil kluky.

Iva M.: Pavla velmi dobře cvičila, uměla výborně šňůru.

Pavla M.: Vždycky si říkám, kdybych měla aspoň čtvrtinu možností, co mají děcka dnes. Když jsem začala chodit do měšťanky ve Frýdlantě, zúčastnila se naše škola akademie ve Frenštátě. Jejich vedoucí požádali naši školu, abych mohla cvičit v jejich nově založeném družstvu. Vedení souhlasilo, protože jsem tím školu reprezentovala. Chodila jsem tam jenom dva roky. Doma nebylo peněz nazbyt a taky jsem se bála jezdit zpátky potmě sama.

Iva M.: Chodívali jsme na výlety na Sokolskou chatu. Někdy nás taťka zavezl všechny na místo náklaďákem. Jel s námi i Lola Vantuch.

Pavla M.: Byl učitelem učňů v Místku, bydlel na dolním konci a hodně pracoval v Sokole, než se přestěhoval do Brušperku.

Iva M.: A těch divadel, co se v Sokole hrálo!

Pavla M.: Emil Závodný, to byl výborný herec. Jednou jsem slyšela, jak si sám pro sebe recitoval Manon. Hodně hrávala Vilma Kožušníková. V Perlách panny Serafinky krásně zpívala. Kožušník byl dobrý herec, výborný byl i Oldra Ševčík. Krásně hrála i Magda Bílková. Vlastně všichni hráli výborně.

Třeba takový Jan od Antonie nebo paní Ščerbová. Vynikající herec byl pan řídící Ščerba. Hned, když k nám přišel do Metylovic, sehrál roli Tyla tak úžasně, že z toho diváky až mrazilo. Byl to pravý vesnický kantor.

Vlaďka D.: Já si ještě pamatuji, jak s námi ve staré sokolovně nacvičoval básničky k nějakému výročí.

Iva M.: Nezapomenu, jak se mi líbil Jan od Antonie, když vylezl úplně zamazaný ze studně v opeře Viléma Blodka.

Pavla M.: Opera „V studni“ se tu hrála dvakrát. Na reprízu se přišli podívat z okresu. Přijel i Dalibor Brázda, dirigent ostravské operety. Říkal panu Tajchmanovi, že by mohli v té sestavě hned hrát v Ostravě a že nejméně polovinu herců by tam také mohli hned nasadit.

Iva M.: A ty scénky na Šibřinky! Vláďo, pamatuješ, jak jednou Pavla hrála v mých zelených tylových šatech vílu? Všechno nacvičovala paní učitelka Bílková. Také nás učila Besedu. Opravdu dělala všechno možné. Pro Sokol žila. A Jenda od Antonie, to byl také kus režiséra.

Vlaďka D.: Vím, že vždycky na Šibřinky nacvičovala tanečky. A také byla sokolskou kronikářkou.

Iva M.: Pamatuji si na ráz Šibřinek „Letem světem“ a „Z pohádky do pohádky. Naše maminka s „partyjou“ z Vrchoviny byli za sedm havranů. Všichni měli černé obleky. Náš šofér Ruda jim udělal masky, takže je nikdo nepoznal. Dokonce ani taťka nepoznal mamku., přestože měla jeho oblek. Šel totiž za paní Hadámkovou a ptal se jí, zda neví, kam dal klíče. Ona na něho udělala: „Krá, krá, já nejsem tvoje stará“. Maminka vyprávěla, že tam dostala kremroli, ale kvůli masky se zobákem se k ní nedostala. Taky hráli scénku „Za humnami“ a mamka v ní měla hlavní roli.

Vlaďka D.: To bylo tenkrát, jak Janek z Hrodku dělal pošťáka. Jednou šel směrem na Lhotku, padla veliká mlha a on v ní zabloudil. Jeho příhoda maminku inspirovala a zahrála ji ve scénce.

Iva M.: Také se u sokolovny stavěly máje. Když se kácely, vždy u toho byla krátká scénka. Dělával je většinou Janek z Hrodku. Byli jsme tehdy ještě velmi mladí a vždy jsme trnuli hrůzou, co zase bude. On totiž na každého z nás něco věděl. Kdo s kým chodí a tak. A pod tím májem to většinou prasklo.

MILADA MAĎOVÁ, rozená Chlopčíková

„V Sokole to bylo dobré. Už jsem nemusela ze cvičení chodit sama jako z DTJ. Bylo nám veselo, protože jsme z naší ulice chodily hned tři. Mimo mne ještě Zdenka od Tomša z Kamenice a Lidka od Marijánky. Všechny dorostenky byly stejně staré, většinou patřily k mým spolužačkám. Cvičily s námi mimo jiné Františka Boháčová, Božena Bílková, Ilona Rohlová, Jenka Židková, Lidka Mičková, Anička a Alenka Bílkovy, Květka Halatová, Bertynka Židková, Květka Hajdušková, Věrka Bílková od Ignajka, Vítězka Čupová, Šárka Pečínková a Edita Závodná. Nevím, jestli jsem si vzpomněla na všechny. Ty jména jsou za svobodna.

Miloš Čupa cvičil v Sokole kluky. Já si ho moc nepamatuji, ale pořád si dokážu vybavit tu hrůzu, když ho zavřeli.

Doma jsme měli veřejné cvičení na tom hřišťátku před sokolovnou. Nahoře stály pod lipami lavičky a stoly pro diváky, hned vedle se čepovalo pivo. Pěkné to bylo. A když, jsme cvičili na veřejném cvičení třeba v Zelinkovicích, šli jsme pěšky a po cestě zpívali jednu písničku za druhou.

Paní učitelka Štěpánka Bílková byla sokolka tělem i duší. Byla moc hodná a snaživá. Nacvičovala scénky na Šibřinky, radila, co si k tomu máme obléknout a snažila se nám to i sehnat.

Když mi bylo sedmnáct let jela jsem jako dorostenka na XI. slet v roce 1948. To bylo něco senzačního. Pořád na to vzpomínám. Nejdříve mělo vystoupení žactvo, za nimi nastoupily ve dvacetistupech dorostenky, následovali dorostenci. Cvičili jsme natřikrát, tolik nás bylo. Byl to zážitek na celý život. Po sletě jsme se pak už nějak rozletěly.“

ALBÍN FOJTÍK

„Do Sokola jsem vstoupil v Metylovicích po II. světové válce. Ještě ve staré sokolovně nás cvičil Božetěch Bílek, který vedl dorostence. Vzpomínám na jedno veřejné vystoupení, kde se mimo jiné cvičilo na hrazdě. Polda Čupa tam dělal veletoče. Byly ukázkové! On byl opravdu dobrý, cvičil jako gymnasta. My kluci jsme zase cvičili na kruzích. Z dorostenců byl nejšikovnější Jarek Šimek.

Pamatuji, jak se na Šibřinkách hrála Sněhurka a sedm trpaslíků. Ty jsme hráli my kluci. Já byl jedním z nich, druhý byl Jirka Karas. Na ty ostatní už si nepamatuji.

První sokolský slet byl roku 1882. Sokolové je pak mívali pravidelně co šest let. V roce 1938 byl desátý a ten byl manifestační. Tehdy cvičilo třicet tisíc mužů. Pak přišli Němci. Proto byl další slet až v roce 1948. Tam jsem už cvičil jako dorostenec. Byl s námi Božek Bílek. V únoru sice byl komunistický převrat, ale ten slet ještě byl. Já jsem cvičil v sedmé řadě a tak jsem viděl Gottwalda zcela dobře. Měl hodnost maršálka jednu velkou hvězdu. Když jsme pochodovali Prahou, volali jsme: „Tlačíme se velice, máte úzké ulice“ a „Ať žije doktor Beneš:“, přestože tehdy už prezidentem nebyl.

Sokol byla Tělocvičná jednota, komunisté z ní udělali Tělovýchovnou jednotu. Když tělocvičná jednota zanikla, pomáhal jsem ČSTV s nácvikem spartakiád v okrese Frýdek-Místek.

Po změně režimu před dvaceti lety obnovila se ve Frýdlantě, kde od roku 1961 bydlím, Tělocvičná jednota Sokol. V roce 1991 jsem se stal starostou této Jednoty. Ve funkci jsem pracoval deset let, poté jsem ze zdravotních důvodů odstoupil Zůstaljsem řadovým cvičencem a tím jsem dodnes. V současné době máme 250 členů a členek.

Po obnově starého Sokola byl v roce 1994 další, již XII. slet. Od roku 2000 se aktivně zúčastňuji jako cvičenec všech sletů. Cvičil jsem i letos, do Prahy nás jelo sedmdesát. Je to rozdíl proti podmínkám v roce 1948, kdy jsem cvičil na sletu poprvé. Tehdy jsme jeli v dobytčácích a spali na slámě. Teď jezdíme luxusním rychlíkem.

Od sletu, kterého jsem se zúčastnil poprvé, k tomu letošnímu uplynulo neuvěřitelných šedesát čtyři let. Je mi už přes osmdesát. Ale cvičili s námi letos v Praze i lidé, kterým bylo 85 let a kteří cvičili jako žáci už na sletu v roce 1938.“

MARIE KARLICKÁ, rozená Magdoňová

„Do Sokola jsem začala chodit asi v pěti letech. Byla jsem dosti samostatná a nebojácná. Poslala mě tam maminka, která byla rovněž sokolkou. Také učitelé ve škole spolek propagovali, neboť sami byli jeho členy.

Dlouho nás cvičila Milada Bílková. Měla jsem ji ráda. Později nás vedla Alice z Čupku, dcera Jana Závodného. Pamatuji, jak někdy přišla mezi nás její malá sestra Duška. Tehdy už jsem byla školačkou, ona mohla mít kolem čtyř let.

Moc ráda jsem cvičila na veškerém nářadí. Nijak jsem nevynikala, mnohá děvčata cvičila lépe než já. Přesto bylo pro mne cvičení, ať na bradlech nebo na koni, velmi důležité.

Na vystoupení v okolních obcích, třeba v Palkovicích, jsem měla vždy sokolský kroj. Ale jinak si z těchto akcí moc nepamatuji.

Věděla jsem, že pan učitel Müller namaloval oponu. Byla jsem ve čtvrté třídě, když zemřel. Učila nás paní učitelka Müllerová. Utkvělo mi, jak byla tehdy zasmušilá.

V Sokole se nacvičovala divadla, v nichž hráli např. Vilma Kovalová, Válek Němec, Pepa Bílek od Polky a další.

Vzpomínám na pěkné věci, které jsem zažila. Ale pamatuji si, že tam byly i nějaké rozbroje. Vnímala jsem to, ale po příčině jsem nepátrala.“


Kontakt
TJ Sokol Metylovice
Adresa: Metylovice 111, PSČ: 739 49
E-mail: sokol.metylovice@gmail.com
IČO: 683 34 630
Odpovědná osoba: Milan Hajdušek
Spojte se s námi
TOPlist